Naďa Novotná se narodila v Aši, navštěvovala však střední pedagogickou školu v Karlových Varech. Po maturitě pokračovala na Státní konzervatoř v Teplicích, kde se zaměřila na sólový zpěv. V Teplicích také působila v angažmá operetního sboru Krušnohorského divadla. V roce 1996 se přesunula do Prahy, kde se stala členkou operního sboru Národního divadla na postu II. sopránistky.
ZÁPIS Z VÝSLECHU
Paní Novotná, narodila jste se a vyrůstala v Aši, kde jste také chodila na základní školu. Utkvěla Vám v hlavě nějaká vzpomínka na mládí a Okružní školu, do které jste chodila?
Dodnes si pamatuji, jak nás pan Dantlinger nutil běhat tzv. zahrádky v jarmilkách a v modrých trenýrkách - v lednu v 7 hodin ráno při nulté hodině tělesné výchovy. (smích)
Jak jste trávila v dětství svůj volný čas? Měla jste už v mládí vztah k hudbě a věnovala veškerý svůj čas chozením do hudebky?
Myslím, že jsem byla takové snaživé dítě a chtěla dělat vše. Chodila jsem na kroužky ve škole, do Pionýra, na atletiku (té jsem nechala kvůli zdravotním potížím). To mě dodnes mrzí, bavilo mě běhat a asi bych v tom byla pAšák. Rozhodně se nedá říct, že bych byla hudbou posedlá. Do hudební školy jsem začala chodit až v 5. třídě. To vím přesně.
Po základní škole jste odešla na střední pedagogickou školu do Karlových Varů. Proč u Vás zvítězila právě tato střední škola? Opravdu jste se v dospělosti viděla jako paní učitelka? Nebo to bylo jako u většiny mladých lidí, že jste zkrátka nevěděla, kam jít dál po základní škole? (úsměv)
Do hudební školy jsem začala chodit v 5. třídě právě proto, že jsem se tehdy rozhodla být učitelkou. Tenkrát byla SPgŠ (střední pedagogická škola) výběrová škola a přijímací zkoušky se skládaly i z talentových zkoušek z tělocviku, malování a hudebky. Tak jsem se začala učit hrát na klavír a chodit do sboru a později i na zpěv.
Nelákala Vás už tehdy konzervatoř? Proč jste se na ni nehlásila?
Já chtěla být učitelkou. Konzervatoř? Nic jsem neuměla. Klavír mi nešel a zpívání ve sboru nestačí.
Po maturitě jste se ale na konzervatoř, obor klasický zpěv, už přihlásila?
Hned po maturitě ne. Chtěla jsem se přihlásit na vysokou školu pedagogickou obor hudební výchova a ruský jazyk. Dorazila jsem na přijímací zkoušky, ale něco mi řeklo ne. Otočila jsem se, jela domů a nastoupila do školství. V Aši jako vychovatelka do domova mládeže středního učiliště textilního. To byl konec mých iluzí o pedagogice. Ale potkala jsem tam spoustu skvělých lidí. Byla tam bezvadná parta. Tam také vzniklo ochotnické divadlo Romana Černíka. Studenti ašského gymnázia si ho možná pamatují. Na popud paní Žofákové (má učitelka zpěvu) jsem se připravovala na konzervatoř.
Hned po konzervatoři jste začala hrát v divadle?
V divadle jsem zpívala už na konzervatoři. Potřebovala jsem si přivydělat a pak, nejvíc se naučíte v praxi. Nejdříve jsem zpívala v teplickém Krušnohorském divadle operetu. Tehdy tam začínal svou kariéru Daniel Hůlka. Protože jsem si sloučila 5. a 6. ročník školy, mohla jsem v posledním ročníku konzervatoře nastoupit do sboru ND. V 6. ročníku už jsem psala jen diplomovou práci a připravovala se na absolventský koncert. Na škole spolužák založil soubor staré muziky. Jezdili jsme po zámcích. Jmenovali jsme se Schlossband. (smích) Můj sen ovšem byl muzikál. Asi ve 3. ročníku jsem dělala přijímačky do Brna na JAMU. Nějak se jim nelíbil můj taneční projev. (úsměv)
Hlas je pro Vás pracovním nástrojem. Jak se o něj staráte? Pečujete o něj?
Myslím, že nijak zvlášť. Snad jen, že když si jdu v zimě zaběhat, mám přes pusu šátek, abych nedýchala ledový vzduch. Nekouřím. Mám ráda zdravý životní styl, ale to s hlasovou hygienou moc nesouvisí. Na hlase se nejvíce projeví únava a stres. Tak se snažím vytvářet si pohodu a radovat se, jak to jde. Ale je to dřina.
Co Vás na Vaší práci nejvíc baví? Co naopak nejméně?
To je těžká otázka po 20 letech v divadle. Baví mě zpívat hezkou muziku. Té je teď v divadle poskrovnu. Současný šéf opery je fanda soudobé hudby. Asi před týdnem jsme natáčeli muziku na představení Krakatit Václava Kašlíka. Na programu bude asi napsáno: hluky zvuky - sbor Národního divadla. Baví mě práce s dobrými a připravenými režiséry. Úžasný byl Alfréd Radok, Josef Bednárik. S ním jsem v divadle dělala Carmen (hraje se už 17. sezonu), ale také muzikál Rusalka. Sice nebyl dle mého moc úspěšný a povedený, ale ten zrod byla krásná jízda. Jestli to tak mohu napsat. Navíc jsem si splnila sen, zahrát si v muzikálu. Ze současných mladých režisérů byla hezká práce s Jiřím Heřmanem. V současné době mě baví učení. Učím na ZUŠ děti zpívat. Kolo se uzavírá. (úsměv) Nebaví mě práce s režiséry, kteří si odskočí dělat operu třeba z činohry a ani neznají noty. Režírují, režírují a pak se diví, že je mezi textem nějaká muzika. Nebaví mě dělat inscenace, o kterých všichni vědí, že na ně nikdo nebude chodit. Je mi smutno z toho, jaké má v současné době postavení kultura, ale i Národní divadlo.
Jaké dosavadní práce či spolupráce si ceníte nejvíce?
Jak už jsem se zmínila, práce s Alfrédem Radokem na inscenaci Lady Macbeth Mcenského újezdu (D. Šostakovič). Měla jsem radost z představení Hry o Marii (B. Martinů) v režii Jiřího Heřmana. Každé představení bylo absolutně vyprodané. Velkolepá byla Brittenova Gloriana. Krásné kostýmy, výprava, muzika. Také v režii Jiřího Heřmana. Nebo proces vzniku muzikálu Rusalka mě pohlcoval. Bohužel život muzikálových zpěváků je ještě těžší než zpěváků v divadle, a tak už jsem se o další muzikály nezajímala. Měla jsem možnost zazpívat si s Lucianem Pavarottim, Vanessou Mae, Andreou Bocellim na turné po Irsku i v Praze. Mluvím stále o sborovém zpívání. ☺ Zazpívala jsem si ve Španělsku, Itálii, Německu, Hong Kongu, Japonsku. Nesmím zapomenout na to, že konkurz do sboru Národního divadla jsem dělala u pana sbormistra Milana Malého. Jeho zkoušky, to byla vysoká škola. Byl opravdu velká autorita. Jsem za to velmi vděčná.
V kolika inscenacích hrajete?
Účinkuji v Juliettě B. Martinů, v Carmen G. Bizeta, v Dvořákově Rusalce a Jakobínovi… Národní divadlo má 3 složky. Činohru, balet a divadlo. Pokud si na internetu najdete operní repertoár, tak kromě Mozartovy Figarovy svatby a oper, kde zpívá pouze mužský sbor, se nacházím. V Karlínském divadle zpívám v Polské krvi. Příležitostně zpívám s Českým národním symfonickým orchestrem. A je mi velkým potěšením učit na ZUŠ.
Procestovala jste kus světa, máte přes všechny své pracovní závazky čas a vracíte se do Aše?
Samozřejmě. Mám v Aši celou rodinu. Rodiče, bratra, příbuzné. Bohužel nejezdím tak často, jak bych si přála. Divadlo je časově velmi náročné zaměstnání.
A dokázala byste říct, jaká osobnost z Aše Vás nejvíce ovlivnila?
Určitě paní Naďa Žofáková. Ona mi řekla, abych šla na konzervatoř. Mě by to ani nenapadlo. Ona mě připravila na zkoušky. Ona mi dodávala sebevědomí. Pomáhala i v mých začátcích v Praze. A svým způsobem mi pomáhá i po své smrti prostřednictvím své dcery. Necítím se být pAšákem. A už vůbec ne člověkem, o kterém by se mělo psát. Ale byla jsem požádána o rozhovor a chci tím poděkovat lidem, kteří v Aši žijí nebo žili. Díky nim jsem si mohla jít za svými sny.
30.11.2016, David Nushart