Martine, s jakými pocity jsi šel jako mladík na vojnu? Věděl jsi už tehdy, že chceš být profesionálním vojákem?

Nechci říct, že jsem to v té době bral jako vlasteneckou povinnost, to by znělo pateticky, ale prostě jsem si řekl, že chlapi na vojnu chodí a asi by to bylo dobré, naučit se ovládat zbraně, kdyby bylo úplně nejhůř a měli by mě povolat. Jenže jsem netušil, že mě povolají k Čestné stráži AČR v Praze, kde se skoro žádné zbraně ovládat nenaučím, ale naučím se pěkně pochodovat, „bouchat“ s puškou (cviky s puškou při slavnostních aktech), pokládat věnce a stát rovně. (smích)

Po roce na vojně ses ale vrátil zpět do civilu…

Dva roky jsem dělal v Aši u Milana Vojíka v železářství a čekal jsem na rekrutaci, protože se armáda v té době plně profesionalizovala a nikdo nevěděl, které útvary budou zachovány a které budou zrušeny. Pak nabírali na brigádu (4. brigáda rychlého nasazení) a potřebovali „masu“ lidí, aby měli 95% naplněnost, takže mi paní na rekrutačním středisku v Praze řekla: „Vy jste ten správný člověk, co by měl jít k brigádě!“ (smích). Představoval jsem si ty válečné filmy a ona mi dala vybrat, jestli chci do Tábora nebo do Žatce, který jsem si tedy nakonec vybral a kam jsem nastoupil na minometnou baterii jako miřič minometu.

V roce 2005 jsem tedy nastoupil do Žatce a tam jsem byl sedm let na „minometce“. Z funkce miřiče minometu jsem se dostal na funkci velitele družstva řízení palby, což je člověk, který počítá ty prvky pro minomety, aby všichni stříleli tam, kam chce velitel. Následně jsem přešel na pozici velitele minometu.  Po absolvování několika specializovaných kurzů z oblasti vojenské chemie (instruktor ochrany proti zbraním hromadného ničení; kurz vyhodnocování účinků zbraní hromadného ničení; kurz práce s ostrými otravnými látkami atd.) jsem byl v roce 2012 převelen na plánovací oddělení štábu praporu, kde jsem sloužil asi dva a půl roku. Na starosti jsem měl mj. plánování a právě ono OPZHN (ochrana proti zbraním hromadného ničení). Po těch necelých třech letech jsem byl převelen na velitelskou rotu na funkci vedoucího praporčíka roty, kterého dělám dosud.

Absolvoval jsi čtyři zahraniční mise. Mohl bys popsat, co přesně jsi na nich dělal?

Na své první „mírové“ misi jsem byl v 11. kontingentu KFOR v Kosovu (2007-2008), kde jsem byl člen mechanizovaného družstva na funkci kulometník. Naším úkolem v Kosovu bylo hlídat svěřený prostor, spolupracovat se srbskými a kosovskými policejními a vojenskými jednotkami při kontrole administrativní hranice Kosovo-Srbsko. Byla to více policejní práce než vojenská, ačkoliv jsme tedy byli v maskáčích. Protože mise probíhala v letech 2007-2008, což bylo skoro deset let od toho roku 99‘, kdy tam skončila válka, byl tam relativně klid. Kosovo se připravovalo na vyhlášení jednostranné samostatnosti a kolem toho bylo trochu napětí a nepokojů. My jsme se jako mezinárodní jednotky připravovali na potlačování těch nepokojů, aby tam nevznikl zárodek nějakého dalšího většího konfliktu.

Ve druhé „mírové“ misi, což byl 3. kontingent PRT ISAF (Provinční rekonstrukční tým, v roce 2009), jsem dělal zástupce velitele družstva. Družstvo se skládalo ze dvou lehkých bojových vozidel a já jsem velel jednomu z nich. Za úkol jsme měli ochranu civilních inženýrů, kteří zpracovávali projekty na obnovu jedné provincie v Afghánistánu, konkrétně Logaru.

Ve třetí „bojové“ misi -  3. kontingentu OMLT ISAF (Operační, mentorský a poradní tým, v letech 2011-2012) - jsem byl starší instruktor a zároveň střelec operátor jednoho z mentorských týmů. Kontingent měl za úkol cvičit a dohlížet při operacích na jednotky Afghánské národní armády. Náš tým měl konkrétně na starost rotu zbraní jednoho afghánského praporu dislokovaného v provincii Wardak. Učili jsme je „řemeslu“ - ovládat minomety, protitankové zbraně a těžké kulomety.

Na poslední „bojové“ misi – 2. kontingentu SR BAF (strážní rota Bagram Air Field, v roce 2014) v afghánské provincii Parwan - jsem byl součástí operační části štábu kontingentu na pozici „operační dozorčí“, kde jsem měl na starosti operační dohled nad jednotkami, které jsou takzvaně „venku“, tzn. mimo základnu.

Co je ale pravdy na tom, že jsi chtěl být válečný reportér?

Chtěl jsem jít na žurnalistiku. Vlastně úplně nejdřív jsem chtěl být archeolog, ale zjistil jsem, že kromě dějin světových válek a novodobých dějin mě to moc nebaví. No ale ta žurnalistika byla moje celkem velké přání - jel jsem na přijímačky do Brna a Prahy. Tam jsem ale prozřel hned, jak jsem přijel ke zkouškám (smích). Tam se lidé hlásili třeba už po sedmé. Chtěl jsem to mít vystudované, abych to uměl a byl připravený, kdybych pak dělal toho reportéra. Samozřejmě teď s odstupem času vím, že to oni vůbec nepotřebují umět (smích). Oni vlastně vůbec nepotřebují vědět, o čem to je, ale musí umět udělat show.

S pár lidmi z médií jsem se setkal a asi by mě to ani nebavilo, protože vím, že to není úplně košer. Měl jsem pár možností vidět pár světlých výjimek, což je zrovna ten Karel Rožánek, kdy mi ty výsledky přišly férové, na rozdíl od některých jeho kolegů, kteří se za každou cenu snažili dělat senzaci. Nakonec si je pak v médiích zvou jako odborníky a speciality na ty oblasti. Do tohohle bych už asi nezapadl.

V současné době ale při práci ještě studuješ vysokou školu (Vysoká škola regionálního rozvoje). Co Tě k tomu přivedlo?

Práce v armádě není na doživotí. Studiem se připravuji na to, že tahle moje životní etapa jednou skončí. A zároveň to, že jestli to někdy vystuduji, mi dává šanci v té firmě (armádě) vydržet déle. Práce mě zatím pořád baví, dělám teď už několikátou funkci a nedělám pořád to stejné. Pořád se učím nové věci, a když to dobře dopadne a získám vysokoškolský diplom, tak mi to dá šanci stát se třeba důstojníkem a zase mi to otevře dveře někam jinam. Jsem v podstatě v půlce bakalářského studia.

Bydlíš střídavě v Aši a v Žatci. Kde se cítíš být doma? Vnímáš nějaké rozdíly mezi těmito městy?

Doma se cítím v Aši, ale ani v Žatci se necítím úplně cizí, přeci jen jsem tam už dvanáctý rok. Mám tam zajištěné bydlení, ale stále si připadám jako Ašák, který pracuje někde jinde, a mám tam trvalé bydliště. Před těmi lety jsem nepředpokládal, že bych se vracel, ale samozřejmě osud se vyvíjel jinak. Přijde mi, že v Žatci spolu lidé více drží, je tam spousta spolků a sportů. Funguje tam spousta věcí, které jsou tady problém. Přijde mi, že se tu (v Aši) někteří lidé stále vymlouvají, že něco nejde, jenže přijedeš do jiného města a ono to tam jde (smích).

Jací lidé Tě v mládí formovali, nebo kdo Tě nejvíce ovlivnil?

Když pominu rodinu, sportoval jsem - zhruba sedm let jsem chodil do plaveckého oddílu k panu Pfeiferovi, ten mě formoval dost. A pak můj děda mě také formoval dost - byl to člověk velmi sečtělý a moudrý. Učitelé na škole tě také formují, už jen z důvodu, že s nimi trávíš tolik let. Bylo ale paradoxní, že jsem například nesnášel matematiku a pak jsem počítal prvky pro minomety. Říkal jsem si, že jsem v životě nečekal, že já se čtyřkou z matematiky budu počítat prvky pro minomety a že to všechno bude záležet na člověku, který sice gymnázium má, ale z matematiky prošel asi jenom díky tomu, že paní učitelka Dušková měla ráda ty příběhy, které jsem kdysi psal do novin (smích).

To samé chemie. Měli jsme paní Opatrnou, která teď učí někde v Plzni … chemie byla za trest a já jsem pak chodil v plynové masce, oblečen do ochranného filtračního obleku a učil se detekovat chemické látky různými přístroji. Taky by se asi divila (smích).

To samé jazyky. Chodil jsem jako na hlavní cizí jazyk na němčinu, až pak na angličtinu, která mě moc nebavila. Pak ale v armádě angličtina, kde jsem musel udělat různé zkoušky, takže i paní Knoblochová by se divila (smích). To jsou ty paradoxy, když jsem si říkal: „Tohle nikdy nebudu potřebovat!“ A najednou se všechno otočilo.

Musí být podle Tebe člověk, který jde do armády, vlastenec?

Myslím si, že ne. Slouží se mnou dost lidí, kteří to takto úplně necítí a chodí tam prostě jako do práce. Vědí, že přijdou na půl sedmou a odejdou ve čtyři a že si prostě někde přetrpí nějakých 14 dní na cvičení a že je to pro ně maximum, které tomu hodlají věnovat. To si nedělám iluze. Slouží se mnou ale spousta lidí, kteří to vlastenecké cítění a tu hrdost mají - nemůžu tedy říct, že pro všechny to je jen práce, pro dost z nás je to i poslání.

Ona tě ta armáda, to prostředí potom i samo formuje. Setkáváš se s těmi starými druhoválečnými veterány na různých akcích, s lidmi jako byl např. pan generál Sedláček nebo jako je pan generál Klemeš, což jsou lidé, kteří vyskočili za 2. světové války z letadla, aby tu pomohli domácímu odboji a plnili úkoly zahraniční vlády. Myslím, že tě to k tomu vlastenectví zformuje.

Pokud by Ti Tvé dvě dcery jednou řekly, že chtějí jít do armády, jak bys reagoval?

Já bych jim to asi úplně nezakazoval. Kdyby přišla jedna z nich, tak bych jí asi řekl: „No, holka, mechanizovaný vojska asi nejsou úplně pro tebe,“ byť znám několik holek, které jsou schopné „uvelet“ ty chlapy a ta jejich válečnická ega. Spíš bych jí ale doporučil, aby si udělala vysokou školu, a když do armády, tak aby dělala třeba lékařství nebo něco, v čem jsou ženské obecně dobré. Být pak moje dcera majorkou v ÚVN (Ústřední vojenská nemocnice Praha), to by pro mě asi mohlo mít nějaké výhody (smích). Kdyby mi řekla, že letí někam do Afghánistánu nebo někam jinam, tak bych se asi nechal zrekrutovat znovu a dal bych si na ní pozor (smích).

To je, myslím, pěkná tečka. Děkuji Ti, Martine, za Tvůj čas i příjemné povídání!

1.12.2016, David Nushart