Kdo je Jan Genzer? Čemu se v současné době věnuje?

Jan Genzer je obyčejný muž (pozdně) středního věku, který strávil první půlku svého života v srdci Evropy a druhou půlku za velkou louží ve čtyřech státech USA. V současnosti jsem profesorem na Severokarolínské státní univerzitě (North Carolina State University) na katedře chemického a biomolekulárního inženýrství. Učím materiálové bilance v chemickém inženýrství, numerické metody v matematice, úvod do studia polymerů a také několik dalších specializovaných kurzů o polymerech a takzvaných měkkých materiálech (soft materials – v češtině to zní hodně komicky). Vedu skupinu 12 postgraduálních studentů (těch, kteří studují na doktorát v PhD programu) a 3 post-doktorandů (ti už doktorát mají). V naší práci studujeme, jak se polymery (dlouhé makromolekuly – představte si síť korálků navlečených na šňůrce a zmenšete ji tak deset-milionkrát) chovají na površích a rozhraních mezi dvěma či více materiály, a sledujeme, co se s nimi děje, když je „uvězníte“ v malých prostorech. K čemu je to dobré? Pracujeme na vývoji specializovaných funkčních povlaků, které se nanášejí na různé druhy materiálů. Vyvíjíme povrchové vrstvy, které mění barvu a indikují změnu pH (tedy kyselosti), teploty nebo přítomnost UV záření. Vyrábíme povrchy, které zaručují nesmáčenlivost a slouží jako ochrana skel, kovů a textilií. Připravujeme materiály, které brání nechtěným nánosům biologických usazenin a dají se používat jako nátěry na lodě nebo biologické implantáty. Poslední dobou se zabýváme vývojem povrchů, které vychytávají toxiny a těžké kovy z nečištěných vod. Kromě toho máme několik projektů, které možná nemají přímé praktické uplatnění, ale slouží k poznání zajímavých jevů, které praktické uplatnění jednoho dne umožní. Příkladem jsou studie migrace biologických buněk na površích s postupně se měnící měkkostí a chemickou kompozicí, studium stability povlaků a vývoj metod, které by povlak „na rozkaz“ uvolnily z povrchu. Také si hrajeme s „origami“ materiály, které mění tvar v závislosti na teplotě či elektromagnetickém záření.

Narodil jste se v Aši? Jaké máte vzpomínky na dětství? Jakou základní školu jste navštěvoval?

Narodil jsem se v Aši týden před koncem roku 1965. Navštěvoval jsem 4. základní devítiletou školu. Na dětství mám krásné vzpomínky. Hlavně na milující rodiče, sestru a mnoho kamarádů.

Vaše akademická kariéra je k dohledání. Co ale bylo před ní, nikdo neví. Kam jste pokračoval na střední školu?

Po ukončení základní školy jsem začal navštěvovat gymnázium v Chebu. Končil jsem v roce 1984 a pak začal studovat na Vysoké škole chemicko-technologické (VŠCHT) v Praze.

Jak jste při střední nejraději trávil volný čas? Kdybych Vás v té době potkal a řekl Vám, že budete profesorem v USA, co byste mi na to řekl?

Ono toho volného času nebylo moc, protože jsme denně dojížděli z Aše do Chebu a zpět. Co se druhé otázky týče, asi bych si poklepal na čelo. Na to, že bych se někdy dostal do USA, jsem opravdu nepomyslel. Plánoval jsem dokončit školy v Čechách, začít kariéru a žít tam.

Původně jste chtěl studovat fyziku na MFF UK, ale z politických důvodů jste přijat nebyl. Dostal jste příležitost studovat Materiály pro elektroniku na VŠCHT. Chtělo se Vám zprvu do toho, nebo jste to vzal z nutnosti? Jak se stavíte k humanitním vědám? Opravdu platí stereotyp, že jimi vědci opovrhují?

Pravda, na studium fyziky na Matematicko-fyzikální fakultě Karlovy univerzity jsem se nedostal (jak jsem se později dozvěděl, z politických důvodů - nebudu vás zatěžovat podrobnostmi, které vlastně nejsou podstatné). Studium na VŠCHT jsem tudíž z počátku bral jako z nouze ctnost. Časem jsem ale poznal, že mě inženýrství baví, a byl jsem moc spokojen s tím, co jsem se ve škole naučil a co studium inženýrství obnáší. Takže jsem v závěru vlastně musel soudruhům poděkovat, že mě přivedli na správnou cestu. Co se týče názoru na humanitní vědy, nejsem si jist, zda jimi vědci opovrhují. Já sám jsem jejich velkým příznivcem. Člověk musí balancovat. A nezřídka se stává, že humanitní vědy pomáhají samotným „nehumanitním“ nejenom potřebnou balancí, ale i svou inspirací (malířství, filosofie, historie, antropologie atp.) a možností generalizovat jevy, které jsou zdánlivě neslučitelné. Dám vám příklad z naší vlastní práce. Před časem jsme studovali kinetiku takzvaných „wave fronts“ (do češtiny se to těžko překládá, něco jako „vlnových frontálních formací“). Samotný experiment spočíval ve vypařování jistých sloučenin do atmosféry a sledování, jak rychle a v jaké míře ony molekuly dosednou na kousek skla, který byl přistavěn nedaleko zdroje vypařování. To vše probíhalo v poměrně malém prostoru – v tzv. Petriho misce, která je asi jen 1 cm vysoká. Moc nás zaráželo, že výsledky experimentů neodpovídaly klasické difuzi, kterou jsme vlastně chtěli studovat. Až později nám došlo, že systém je trochu komplikovanější a že se daný jev dá popsat tzv. reakčně-difúzní rovnicí. Nebudu vás zatěžovat detaily, ale povím, co pro mě osobně bylo zarážející (a také inspirující). Stejná rovnice, která se konvenčně používá ke studiu tzv. auto-katalytických jevů (např. při spalování), popisuje mnoho dalších jevů, které s auto-katalýzou nemají nic společného. A mnohé z nich jsou z oblasti socio-ekonomické. Příkladem budiž růst urbanistických lokalit nebo šíření a evoluce indo-evropských jazyků po Evropě.

Po absolvování jste byl vědeckým aspirantem na katedře fyzikální chemie VŠCHT. V průběhu roku 1991 jste své aktivity přerušil a odešel do Pensylvánie. Dva roky po revoluci. To je pořádný skok. Jak k tomu došlo?

Vlastně to byla náhoda. Na škole jsem jednou na nástěnce viděl dopis od pana profesora Vítka z Pensylvánské univerzity, který informoval o možnosti studia v USA. Sice jsem si podal přihlášku, ale moc jsem nedoufal, že mě přijmou. Neměl jsem zkoušku z angličtiny, neměl jsem na zaplacení poplatku na přihlášku… Byl jsem opravdu v šoku, když mi napsali, že mě ke studiu přijali.

Jaké byly první dojmy z USA? Jakým způsobem jste překonal jazykovou bariéru?

Nebylo to jednoduché. To proto, že jsem měl angličtinu jenom jeden semestr na vysoké škole (na gymnáziu a v prvním ročníku na vysoké škole jsem měl němčinu). Já jsem vlastně byl přijat ke studiu v USA provizorně, protože jsem neměl vyžadovanou zkoušku z angličtiny (tzv. TOEFL – Test of English as a Foreign Language). V té době neexistovala v Česku centra, kde by se zkouška mohla uskutečnit. Takže jsem vlastně byl hozen do vody a musel plavat. Má domovská katedra mi platila jazykové kurzy, které jsem navštěvoval (2 hodiny denně) kromě povinných předmětů. Když jsem začínal, řekli mi, že TOEFL složím na konci prvního semestru. Ale protože jsem měl dobré známky z předmětů v mé specializaci a protože je asi i přesvědčilo, že dokážu anglicky komunikovat, žádný TOEFL jsem nakonec skládat nemusel.

Osobně jsem se ve Spojených státech setkal se zajímavým fenoménem. Nedá mi se nezeptat. Chyběl Vám český chleba nebo rohlíky?

(smích) Na počátku nejen chleba, ale i prostá česká hořčice. Časem jsem našel místa, kde jsem mohl nakoupit chléb, který je podobný tomu, co znám z Česka. Máme v Raleigh pekárnu, kterou vede nějaký Francouz. A chleba od něj je opravdová pochoutka. Rohlíky ale nedělá. Na ty si musím počkat do Česka. Také už vím, kde koupit českou hořčici (smích).

Co mentalita Američanů? Přijali vás s otevřenou náručí, nebo jste se potýkal s nepříjemnostmi? Jak Vás oslovují Vaši kolegové? Tipuji Jay? Johnny?

(smích) Já trvám na oslovení Jan. Ale to mě někdy dostává do problémů. Jan se v Americe často používá jako zkrácená verze pro jména Janice nebo Jannice, která jsou ženského původu. Dovedete si asi představit (nebo vlastně nedovedete), jaké komické situace to někdy vyvolává… Jako příklad uvedu to, že o mně psali v „Carolina Woman“, což je měsíční ženské periodikum volně k dostání téměř všude. Páni redaktorka napsala článek (pěkný článek, musím dodat) o projektu, který jsem tehdy vedl a na nějž jsme získali veliký grant od Národní nadace pro vědu. Manželka jednoho mého kolegy článek našla a on se mi s ním „pochlubil“. Musel jsem se smát. Napsal jsem tedy paní redaktorce email, v němž jsem jí sdělil onu špatnou novinu, že „teď kopu za druhý tým“ a připsal jsem jako BCC asi 30 dalších lidí. Po několik dnů jsem pak dostával „zdravice“ od mých kolegů, studentů, kamarádů, kteří mi „gratulovali“ ke změně pohlaví. Jsem asi jediný muž, kterému se dostalo pocty být zviditelněn na stránkách „Carolina Woman“. Když o tom teď tak přemýšlím, asi bych si měl doplnit své curriculum vitae.

Studovat doktorát v USA jistě vyžadovalo velkou dávku kuráže a odvahy. Co Vás motivovalo nejvíce?

Asi to, že se nemůžu vrátit domů bez ukončení studia, protože bych byl všem pro smích. Chtěl jsem dokázat (hlavně sám sobě), že na to mám. Začátky byly opravdu těžké. Studium vyžadovalo hodně času a energie, moc jsem toho v prvním roce nenaspal. Prvních pár měsíců se mi často stýskalo a volal jsem domů, že už asi přijedu. Byli to mí rodiče, kteří mi říkali, abych to ještě zkusil. Tak jsem překonal prvotní šok, dokončil první semestr a řekl si, že budu pokračovat. Byla to moc dobrá životní zkušenost. Často jsem na to později vzpomínal a připomněl si citát německého filosofa Nietzscheho, který napsal: „Was mich nicht umbringt, macht mich stärker“ (Co mě nezabije, udělá mě silnějším).

Když jste na Pensylvánské univerzitě získal doktorát, vrhnul jste se na stáž na Cornellu. Později jste působil také na Kalifornské univerzitě v Santa Barbaře. V Severní Karolíně jste vybudoval velmi úspěšnou kariéru. Pominu-li VŠCHT a Akademii věd, jste mimo jiné držitelem ocenění Cena Národní vědecké nadace za mimořádnou kreativitu nebo medaile Americké fyzikální společnosti. Zeptám se na to, na co by se Vás zeptal nejeden maturant. Proboha, jak jste to všechno dokázal?

Vše je o motivaci a lidech, s nimiž pracujete. Já sám jsem zastáncem hesla „když si člověk něco zamane, lze to uskutečnit“. Za vším stojí hodně práce (ale také i trocha štěstí). Vždy jsem měl to privilegium pracovat s báječnými lidmi (moji studenti nebo kolegové), od nich jsem se mnohému naučil. Nikdy jsem nepomyslel na ocenění, vždy jsem se soustředil na práci a řešení problémů, na kterých jsme pracovali. Projekty, v nichž jsem byl zapojen, vždy soustředily lidi, které jsem motivoval a s nimiž jsem spolupracoval. Můj úspěch je úspěchem všech, kteří se mou spolupracovali. Tak jsem to vždy bral a brát budu.

Jak jsem již zmínil v předchozí otázce, úspěšný jste i nad rámec své standardní profese. To dokazují zmiňovaná ocenění. Jakou váhu mají pro Vás?

Ocenění patří nejenom mně, ale i lidem, s nimiž spolupracuji. Všichni pracujeme jako jeden „team“. Jsem na ony pocty samozřejmě pyšný, ale nijak se jimi nechlubím. Chci, aby si lidé udělali obrázek o mně osobně podle toho, jakým jsem člověkem, a ne podle ocenění, kterých se mi dostalo.

Čeho si v životě ceníte nejvíce?

Toho, že jsem si vždy dokázal vytvořit okruh přátel (jak osobních, tak profesionálních), s nimiž je mi dobře. Jsem pyšný na to, že jsem měl možnost dokázat sám sobě (to hlavně) a dalším, že je možné dosáhnout kýžených cílů tvrdou prací a „fair play“.

Sledujete seriál The Big Bang Theory? Pokud ano, předpokládám, že nebudu jediným zvědavcem, kterého by zajímalo porovnání se skutečnou vědeckou obcí za velkou louží (smích).

Tak v tomto vás asi zklamu. Já totiž televizi téměř vůbec nesleduji. Výjimkou jsou „NHL playoffs“ (duben - počátek června), kdy si „přestěhuji“ svůj domácí „office“ do obývacího pokoje a pracuji při sledování hokeje. A co se týče The Big Bang Theory (mimochodem, je to zábavné), všechny epizody, které jsem viděl, jsem sledoval pouze v Česku.

Kalifornie je často melodramaticky vykreslována jako země zaslíbená. Jakým dojmem působí na Vás?

Kalifornie je moc zajímavý stát v rámci US unie. A není možné ji charakterizovat jednotně, i kvůli rozdílným klimatickým podmínkám a také charakterem lidí v různých regionech. Od severu na jih je to v Kalifornii asi tak 2.5 krát dále, než je délka České republiky od západu na východ. Já osobně bych rozdělil Kalifornii na 4 regiony: wine country (na severu), San Francisco a Silicone Valley, Los Angeles a San Diego. Měl jsem možnost procestovat všechny regiony poměrně důkladně (možná s výjimkou jejich nejsevernějších oblastí). Lidi jsou všude moc milí, ale přesto uvidíte rozdíly v mentalitě. Lide v Česku si asi zpravidla ztotožňují Kalifornii s Los Angeles a okolím (asi to mají z filmu). Já osobně řadím Los Angeles a středojižní část Kalifornie na „spodní místo“ v mém osobním žebříčku. Hodně aut (ačkoli Kaliforňané, na rozdíl od jiných – hlavně na severovýchodě, jezdí docela taktně), střed města není dvakrát bezpečný atp. Ne všechna místa v jižní Kalifornii jsou vsak stejná… Žil jsem více než rok v Santa Barbaře, což je trochu více než 100 mil na sever od LA, a moc se mi tam líbilo. Moje nejoblíbenější město v Kalifornii je však San Francisco. Zamiloval jsem si jej při své první návštěvě před více než dvaceti lety a vždy se tam moc rád vracím.

Obecně cestujete rád?

Doby, kdy jsem se na cestování moc těšil, jsou ty tam. To je asi proto, že cestuji dost často (hlavně profesionálně). Mám procestovaných 42 států USA (dvakrát jsem přejel autem přes celé USA), často létám do Asie (hlavně Japonsko a Korea) a podnikám každý rok 3-4 cesty do Evropy. Ale vcelku cestuji docela rád, protože se mi líbí poznávat nové kraje a nové lidi (a také nové jídlo).

Vracíte se ještě někdy do Aše? Co se Vám vybaví jako první, když ji zmíním?

Vracím. Alespoň jednou ročně. V poslední době na Vánoce, které trávím se sestrou a její rodinou v Aši. Když můžu, přijedu rád na podzim na sbírání hub. To mě moc baví. Kromě toho, že je také rád konzumuji (smích).

Jakou hudbu posloucháte?

Tak toho je mnoho. Z klasické hudby mám rád Arcangela Corelli, Mozarta, poslouchám gregoriánské zpěvy (Gregorian chant), také si rád pustím Dvořáka nebo Smetanu. Vyrostl jsem v době, kdy „letěli“ ABBA, Pink Floyd, Queen, „nová vlna“, Jean Michel Jarre atp. Rád je všechny stále poslouchám. Také se mi líbí Enya, Alison Krauss, Mary Chapin Carpenter, Carole King, James Taylor a mnoho dalších. Z hudebních stylů mám rád reggae, bluegrass, folk, jazz (hlavně dixieland). Čemu nemůžu přijít na chuť, je techno a rap. To první možná ještě skousnu, ale to druhé ne. Co se české hudby týče, je toho hodně a také hodně rozmanité. To by asi stačilo na samotný článek…

Nejoblíbenější jídlo?

Rozhodne klasicky český smažák. Když přijedu do Česka, musím si jej dát. Mám rád i další pochoutky, jako svíčkovou, řízky, papriky plněné masem, moravské zelí atp. Z nečeských kuchyní jsou moje nejoblíbenější thajská (ta jasně vévodí), korejská, japonská, indická a mexická. Čím pikantnější, tím lepší. Mám také moc rád čerstvé mořské plody. Podotýkám čerstvé. Při svých cestách světem jsem měl možnost poznat, jak veliký je chuťový rozdíl mezi čerstvě vylovenou rybou a tou, která je jenom několik hodin „stará“. Takže v Česku bych si je nedal.

Nejoblíbenější film?

Nemám. Libí se mi klasické české pohádky a muzikály; musím podotknout, že ty starší - ty novější mi připadají „béčkové“. Také filmy pana Formana a paní Chytilové a pana Svěráka (ne ale jeho poslední pohádka Tři bratři, to jsem nějak „nedal“). Jsem velkým fanouškem Jamese Bonda, Star Wars (ale ne dalších sci-fi filmů), Indiana Jones. A z amerických komedií je asi nejoblíbenější Animal House (v Česku asi ne moc známý film) s Johnem Beluchim. Pokud jste neviděli, doporučuji. Mám hodně oblíbených amerických filmů, jako ty od bratří Cohenů, Stevena Spielberga, filmy Shine, The English Patient, Godfather, Forrest Gump a mnohé další. Moc toho nevím o novějších filmech – dost z nich mi připadá trochu uhozených.

Řeknete čtenářům, jak vypadá Váš běžný den?

Můj běžný den začíná brzy. Vstávám před 6 hodinou ranní. Při ranní kávě si projdu internetové zpravodajské portály (při čtení těch českých se dost často nas**u – ale to asi ani nepište…). Do práce jdu kolem 7:30. Mezi devátou ráno a pátou odpoledne vypadá můj „office“ jako autobusová zastávka – hemží se to bakalářskými a hlavně post-graduálními studenty z naší katedry (hlavně mé skupiny), kteří si chtějí popovídat o svém studiu a vědeckých projektech. Také učím (2-3 dny v týdnu). Kromě toho mám spoustu „meetings“, které se vztahují k práci katedry, na níž jsem zástupcem vedoucího, fakultních a universitních aktivit, v nichž jsem bohužel zapojen (smích), vědeckých center, které mám na starosti, a dohlížení na práci 4 zaměstnanců katedry, jejichž jsem vedoucím. Nemůžu si rozhodně stěžovat na nedostatek aktivit během běžného dne. Moje osobní profesionální produktivita (čtení a psaní vědeckých článků, korektur studentských prací a článků či psaní žádostí o vědecký grant) je omezena na hodně časné a pozdní hodiny a také na víkendy.

Myslíte, že je v pořádku jít si za svým cílem bez ohledu na okolnosti, nebo dělat kompromisy a mimo komfortní zónu vystoupit jen v nejnutnějších případech?

Nevím přesně, co tím myslíte. Každý člověk by měl jít za cílem, který si vytyčil. Nejsem sám, kdo podotkne, že je možné překonat téměř všechny překážky, s nimiž se setkáte. To vám jistě potvrdí každý pAšák (ale i další pašáci). Často to opravdu znamená vystoupit z komfortní zóny. Není to vždy jednoduché, ale je to vždy moc poučné. Kdyby lidé jenom setrvávali v zóně svého komfortu, nevedlo by to k žádnému velikému rozvoji (to je asi rozdíl mezi evolucí a revolucí). Ale to vše musí proběhnout v rámci „fair play“ – tedy nepodvádět, nepřivlastňovat si, co vám nepatří, byt čestný a střídmý. Říkejte mi, že jsem naivní, ale já stále pevně věřím v to, že člověk dokáže dosáhnout úspěchu (a radosti a pohody) a zároveň zůstat čestným a zdvořilým.

Dovedete si představit, že byste se ještě někdy do Aše vrátil? Proč ano? A proč ne?

Představit si to rozhodně dovedu. Ale teď to neplánuji. Miluji svou práci a vše, co s ní souvisí.

Pokud byste měl jmenovat tři největší pAšáky, koho byste uvedl?

Já se osobně znám s Gábinou Machátovou, Radkem Čabalou a Vaškem Černým (všechny tyto pAšáky naleznete v elektronické databázi asaci.cz, pozn. red.). Gábininy rodiče se znali s mými. Gábina byla velmi hudebně nadaná a její génius se pak plně projevil. S Radkem jsem se poznal ještě jako malý kluk (naše maminky se přátelily) a pak mě uchvátil na gymnáziu experimenty s materiály, které měnily barvu po zahřátí – to jsem o chemii neměl moc zájem. S Vaškem jsme společně běhali orientační běh. On byl vždy mnohem lepší a rychlejší než já. Pak jsme navštěvovali souběžně chebské gymnázium (v jiných třídách). Všichni tři jsou opravdoví pAšáci!

1. 12. 2016, Fabien Řezáč